Kdo by nechtěl prožít Ladovské Vánoce? Pro mnohé z nás to jsou nejkrásnější svátky roku, ke kterým patří spousta bílého sněhu, teploty pod bodem mrazu a za okny spokojené rodiny choulící se u bohatě nazdobeného vánočního stromku. Vánoce nejvíce prožíváme v dětském věku a právě proto se nám dospělým zdá, že ty opravdu Ladovské Vánoce už byly. S chutí jsem se tedy podíval do kronik jak se ty „opravdové“ Ladovské Vánoce dříve v Radimi slavily.
Nejstarší záznam o radimských Vánocích, který jsem našel, je z ledna roku 1885. Je to záznam starý celých 135 let, což je dokonce o dva roky dříve, než se Josef Lada narodil. S tímto zápisem se hned pojí několik zajímavostí. Předně je třeba říci, že v tu dobu vypadala naše obec jinak než jak ji známe dnes. V obci žilo necelých 500 obyvatel. Hlavním místem dění byl areál zámku, kde sídlili panští úředníci a ti řídili celé radimské panství. Dále zde stál velký centrální hospodářský dvůr, který se rozkládal na pozemcích dnes ohraničených Obecním domem a obecními bytovými domy č.p. 343 a 344. Živo bylo i v panském pivovaře. Obcí občas projížděl parní vlak po čerstvě dokončené železniční trati z Peček do Kouřimi. Nová železniční zastávka stála v té době vcelku osamocena, protože jediné další stavení, které se nacházelo od mostu směrem na Chotutice, byla dnes již neexistující Flusárna. Domků v obci se dalo napočítat kolem 50, většina byla koncetrována kolem dnešní Ševcovské ulice a při silnici směrem do Plaňan. Řídce zastavěna byla pouze jižní strana ulice vedoucí nad Špýcharem. V Karlíně stály teprve první 4 domky, a to v poslední ulici, na zbytku se rozkládal velký panský sad. Pár domků ještě bylo pod školou. Škola se v té době začala rozšiřovat o novou školní budovu, a to z toho důvodu, že do tehdejších tří tříd docházelo úctihodných 400 dětí. Děti docházely ze širšího okolí, a tak udržovaly prošlapané cesty na všechny strany. Do Dobřichova vedla široká pěšina osázená stromy přímo nejkratší možnou cestou rovnou přes pole. Další cesta potom vycházela od železniční zastávky směrem na tateckou silnici, kde končila u božích muk a dále se větvila třemi směry: na pečecké nádraží, do Tatců a Chvalovic. Hlavním rysem obce byla, bohužel, chudoba. Většina obyvatel, a to včetně dětí, pracovala v zemědělství. V té době se kolem Radimi pěstovala především řepa. Další obyvatelé byli zaměstnáni v továrnách, které mohutně rostly kolem hlavní řelezniční tratě Praha-Kolín. Obec byla bez elektrifikace, tedy spíše šedá, zakouřená a zablácená. Tehdejší atmosféru společnosti charakterizoval pan řídící Slavíček jako hrubost a spustlost.
I Vánoce roku 1884 byly „na blátě“, bez sněhu a s teplotami kolem 5°C. Tak kde, při těchto podmínkách, máme hledat tu kouzelnou vánoční atmosféru? Hybatelem dění byl místní učitelský sbor. I přes všechny nedostatky té doby, se snažil udělat aspoň pro děti, aby tyto svátky byly pro ně něčím lepším a výjimečným. Nevíme sice proč, ale až 18. ledna 1885 uspořádal učitelský sbor v Radimi slavnost vánočního stromu. Zajímavostí je skutečnost, že tradice vánočních stromků v té době ještě rozhodně nebyla nijak výrazně rozšířená. Aspoň v tomto ohledu byla Radim pokroková. V polovině ledna se teploty již dostaly lehce pod bod mrazu, a tak sice bez sněhu, ale aspoň trochu v zimní náladě, dorazila na slavnost většina obyvatel obce. Místní oblíbený katecha, učitel náboženství, Jan Musil, přednesl dojímavou řeč, při které sem tam ukápla i nejedna slza. Učitelé potom s úspěchem sehráli vánoční hru se zpěvy „Pastuškové“. Po bouřlivém potlesku již následovalo, dětmi tolik očekávané, obdarovávání. Nejchudším dětem bylo nadělo 26 párů nových bot. Děvčata dostala šátky na hlavu. Rozdělena byla spousta kvalitní látky na obleky. Nadělovaly se i ilustrované knížky a nakonec každé nadšené dítko dostalo plný kornout pamlsků, věc pro spoustu z nich naprosto nedosažitelnou. Celá slavnost byla financována z místní sbírky, kam 30ti zlatými přispěl sám pan kníže, 70 zlatých vybrali mezi sebou úředníci na zámku a 32 zlatých dali movitější občané.
I přes složitou životní situaci, si určitě některé radimské děti tyto Vánoce z roku 1884 pamatovaly po zbytek jejich života jako ty jejich pravé, Ladovské. Jestli je možné se z tohoto zápisu nějak ponaučit, tak snad v tom smyslu, že bez ohledů na počasí, bez ohledu na životní úroveň nebo společenskou situaci, je čistě na každém z nás jaké Vánoce si připravíme a jak je prožijeme. A tak Vám všem přeji, ať ty letošní svátky jsou, a to nejen pro děti, ty pravé, Ladovské.
Tomáš Růžička
a 
a 
a 
a 
a