Uplynulá třetí neděle v měsíci říjnu, byla provázena tradičním Svatohavelským posvícením, které připravilo pro své návštěvníky muzeum lidových staveb v Kouřimi. Kdo si našel čas a zavítal do kouřimského skanzenu, rozhodně neprohloupil. Skanzen v uplynulých letech prošel zdařilou přeměnou a rozšířením na ucelenou staročeskou vesničku a díky připravenému programu, si mohl každý z návštěvníků okusit opravdovou posvícenskou atmosféru, ochutnat spoustu staročeských dobrot a vyzkoušet dnes již zapomenutá řemesla a dovednosti.
Jaký význam má posvícení, jsem již rozebral dříve, v příspěvku věnované svaté pouti, který stále můžete dohledat v archívu. Dnes bych se ale rád věnoval tomu, jak naši předci posvícení slavili a prožívali. Posvícení, na Moravě nazýváno také jako hody, je vzpomínková slavnost na vysvěcení místního kostela. Kostely se stavěly během celého roku, nicméně postupně se stalo praxí, že svěcení probíhalo převážně v podzimních měsících, což mělo čistě svůj praktický význam. Jednak ubylo práce na polích a většinou byl dostatek potravin z právě skončené sklizně. Posvícení nebylo záležitostí jednoho jediného dne. Na posvícení se chystala celá vesnice hned několik dnů dopředu. V kuchyni se převážně peklo. Sladké pečivo, koláče, se roznášely po sousedech a příbuzných jako pozvánka ke společnému svátečnímu stolu. Naší sladkou regionální specialitou pak byla tzv. mětýnka. Velký bohatý koláč, se třemi náplněmi, který připravovala dívka pro svého vyvoleného chlapce. Předání mětýnky byla jednoznačná výzva k žádosti o ruku. Z masa se převážně připravovala pečená posvícenská husa s knedlíky a zelím. Svátečný stůl se chystal i v chudých rodinách. Na slávu se zdobil kostel i místní hostinec. Vesničané se strojili do svátečních šatů, krojů.
V neděli ráno se začalo mší svatou. K obědu se každá rodina sešla u bohatého svátečního stolu, kde se servírovaly nejlepší pokrmy, na které během roku nezbýval čas ani peníze. Večer obvykle následovala posvícenská zábava. Ta nedělní byla určena především pro svobodné. V pondělí ráno se vesnice opět sešla v kostele a průvodem se vydala na hřbitov vzpomenout na své zesnulé. Po krátké církevní slavnosti, se pokračovalo ze hřbitova rovnou do hostince, kde se hodovalo až do vyhoření všech zapálených svíček. Posvícení se potom uzavřelo v úterý tzv. sousedskou zábavou, která naopak byla určena pouze pro sezdané páry.
Posvícení bylo pro obec jednou z nejdůležitějších společenských akcí v roce. Termíny se přirozeně lišily vesnice od vesnice, resp. kostel od kostela. Převážně se ale konala od konce srpna až po začátek adventního času. Z dochovaných materiálů víme, že často docházelo ke kumulaci několika posvícení za sebou, což na malém území mělo neblahý vliv na pracovní výkon. To se přirozeně nelíbilo šlechtě ani panovníkovi. Proto v roce 1786 nařídil císař Josef II. sjednotit termín posvícení v celém království na třetí neděli v říjnu, tedy na svátek svatého Havla. Odtud pochází název Svatohavelské. Císařovým cílem bylo zvýšit produktivitu a omezit počty nepracovních dní. Císařova snaha se ale minula účinkem. Většina vesnic začala totiž nově slavit posvícení hned dvakrát. Jednou tzv. císařské Svatohavelské a potom to své, původní. Ať tak či tak, myslím, že je dobré občas nahlédnout do minulosti a podívat se, jak se vesnice dokázala bavit bez vymožeností dnešního světa. Přičichnout k dobrotám, které dokázali uvařit hospodyně bez polotovarů a konzervantů. Potěšit se u živé muziky, stejně jako zklidnit mysl a otevřít srdce v kostele.